My lidé jsme veskrze spoleÄenský druh. Jako takový máme snahu sdružovat se do skupin. To ostatnÄ› platilo již od pravÄ›ku, kdy se formovaly prvnà tlupy, a pokraÄuje to až dodnes. AvÅ¡ak navzdory tomu, co bychom mohli oÄekávat, je to mnohem těžšà než v minulosti.
Â
Â
Je pomÄ›rnÄ› jasné, co nás k tomu vede. Pokud jsme ve spoleÄnosti ostatnÃch z naÅ¡Ã skupiny, cÃtÃme se najednou mnohem uvolnÄ›nÄ›ji a mnohem vÃce v bezpeÄÃ. Ano, můžeme namÃtnout, že ve skupinÄ› lidà jsme v podstatÄ› neustále, avÅ¡ak to nenà až tak docela pravda. Jedná se totiž o cizince, ke kterým máme pÅ™irozenou nedůvÄ›ru. RozhodnÄ› se tedy v jejich spoleÄnosti necÃtÃme bezpeÄnÄ›.
Â
Základnà takovou skupinou je samozÅ™ejmÄ› rodina, a ta funguje tÃmto způsobem v podstatÄ› po celé dÄ›tstvÃ. V dospÄ›losti vÅ¡ak tato úloha opadá a klesá, jak si zaÄneme stále vÃce uvÄ›domovat, že ani naÅ¡i rodinnà pÅ™ÃsluÅ¡nÃci, vÄetnÄ› rodiÄů, nejsou neomylnà a bez vad. Pokud s nimi navÃc nemáme tolik spoleÄných zájmů, pak se zkrátka posunou až na okraj naÅ¡Ã skupiny.
Â
Â
SouputnÃky tedy hledáme, kde se dá. To je ostatnÄ› také důvod, proÄ vznikajà napÅ™Ãklad na internetu sociálnà bubliny. Lidé, kteřà majà na nÄ›kterou vÄ›c stejný názor, tvořà celkem pÅ™irozenou skupinu, ke které se můžeme pÅ™ipojit. Bohužel to také znamená v tom, že se o svém názoru v podstatÄ› pouze utvrzujeme a jsme ÄÃm dál ménÄ› ochotni naslouchat tÄ›m, kteřà tvrdà nÄ›co jiného. To může zajÃt až do extrémů, což nikdy nenà dobré, aÅ¥ už se jedná o jakoukoliv problematiku.
Â
Dále si pak utvářÃme onu skupinu ve spojitosti s naÅ¡Ãm konÃÄkem. Pokud napÅ™Ãklad hrajeme hry, pak si budeme dobÅ™e rozumÄ›t s ostatnÃmi hráÄi. Když sbÃráme známky, pak se můžeme dobÅ™e bavit s ostatnÃmi sbÄ›rateli. A opÄ›t, zde se budeme cÃtit dobÅ™e, neboÅ¥ jsme s lidmi, se kterými si takÅ™ÃkajÃc „sedneme“.
Â
Jedná se o pÅ™irozenou lidskou vlastnost, kterou bychom nemÄ›li podceňovat. Je to základnà instinkt, který z nás ani po desÃtkách tisÃc let nevymyzel.