Když jsem byl malý, byl jsem veden k tomu, abych byl hrdý na to, že jsem Čech, respektive Čechoslovák. A jak už tomu u malých naivních dětí bývá, akceptoval jsem to. Byl jsem hrdý na to, na co jsem rozhodnutím vrchnosti měl hrdý být, a nelíbilo se mi to, co se mi nemělo líbit, protože jsem k tomu byl náležitě veden nebo možná i dotlačen. Když jsem pak začal rozum brát, počal jsem zjišťovat, že vlastně není všechno zase až takové, jak mi to bylo předkládáno. A proto jsem se postupně začal názorově sbližovat s dospělými, tedy s těmi, kdo režim také akceptovali a podporovali, ale obvykle jenom navenek.
Protože šlo hlavně o to přežít a mít, pokud možno svůj klid. Naučil jsem se, že jsou věci zasluhující kritiku, které se ale kritizovat nevyplácí, protože se obvykle místo proti tomu kritizovanému zakročilo proti tomu kritizujícímu. Žil jsem tedy v jakémsi papiňáku. Navenek se zdálo, že je vše v pořádku, že to tak musí být a že je to neměnné, zatímco uvnitř to vřelo a vznikaly stále větší a větší tlaky. Až to nakonec jednoho dne bouchlo. Nějakou dobu byl pro mne svět růžový. Ano, měli jsme se připravovat i na nepopulární opatření, kterých jsme se nakonec i dočkali, ale konečně před námi byly zdánlivě i šťastné zítřky namísto dřívějších jenom slibovaných šťastných zítřků.
Ale lidé jsou jenom lidé. A ve společnosti tak jsou i ti, které novým kouskům nenaučíte. A tak jsme za tu dlouhou řadu let po sametové revoluci zase zesocialističtěli. Zase tu máme spousty těch, kteří dávno zapomněli na hlasitá a fakty podepřená varování. Slýchali jsme, že jednou nebudou důchody stačit k životu a máme si šetřit, slýchali jsme, že nám stát peníze za nic nedá, ale kolik našinců jenom nedbalo! A teď se rozčilují, když se předpovědi naplnily! A tak nám mnozí spoluobčané volí populisty. Chtějí víc a víc, a to opět na úkor státu. Který na to nemá. A tím kopou naší společnosti pomyslný hrob. Protože až tato země zkrachuje, ti schopnější utečou. A ti ostatní možná znovu prosadí nějakou jistoty slibující totalitu.
